HISTORIE KLEMPÍŘSTVÍ

Historie klempířství

Historie klempířů a klempířského řemesla je tisíciletá.

V Čechách se řemeslo klempířství jako takové datuje již od 14. století, kdy se oddělilo toto staré řemeslo od kovářů a kovotepců. Klempířská práce nespočívá v počítačových nákresech a kancelářské práci, ale v poctivé ruční práci s klempířským kladívkem a paličkou. Klempířské prvky se začaly používat v období renesance, ve větší míře však až později, zejména na barokních stavbách, kde byli klempíři velmi vyhledáváni a jejich práce byla vysoce ceněna.

V devadesátých letech minulého století, s příchodem nových a staronových materiálů (titanzinek, hliník, povrchově upravené pozinkované plechy) a zvýšených nároků na hydroizolační a tepelně izolační vlastnosti střech, došlo k výraznému posunu klempířského řemesla a aplikaci nových konstrukčních prvků, které klempíři dříve nemohli využívat. V současnosti se lze setkat s řadou reklamací tehdejších klempířských realizací, souvisejících s neznalostí těchto detailů a nesprávným zpracováním materiálů.

Klempířské práce můžeme rozdělit do více kategorií (stavební klempířina, autoklempíř atd.).

Velká část klempířských firem dnes používá materiály dříve neznámé, nyní však běžné a uznávané, jako je například titanzinek, který je poměrně drahý. Proto se v dnešní klempířině hojně využívá pozinkovaný plech, který splňuje vysoké nároky na životnost, bezúdržbovost, estetická kritéria a má i některé technologické přednosti při zpracování.

U novostaveb se klempířské práce uplatňují ve velké míře, a to nejen na střechách, ale i na fasádách. U renomovaných architektonických ateliérů nacházejí klempířské konstrukce oblibu při návrzích velkých průmyslových a občanských staveb i luxusních rodinných domů. U těchto slohově vyhraněných staveb se nejvíce využívá titanzinkový plech (předzvětralý nebo lesklý), měď, hliník se speciálními povrchovými úpravami, ale i méně obvyklé materiály, jako je ocelový plech s ušlechtilou korozí. U běžné rodinné zástavby nacházejí uplatnění materiály levnější, jako je hliník, barvený pozinkovaný plech, lehké krytiny imitující střešní tašky, pozinkovaný plech a podobně.

U památkově chráněných staveb je trendem posledních let považovat klempířské prvky na střeše za nepatřičné. Je snaha nahradit plechová úžlabí vykrývanými, nebo alespoň plech co nejvíce „schovat“.

Klempířské prvky se na historických stavbách vyskytují v různé míře a v různých místech již od středověku. Památkově chráněné stavby by měly být v každém případě svěřovány těm nejkvalitnějším firmám, které jsou schopny pracovat s materiálem tradičním způsobem, pokud možno bez použití novodobých „pomůcek“, jako jsou tmely, lepidla, duté nýty a podobně.

V důsledku úbytku kvalifikovaných pracovních sil je všeobecná snaha o prefabrikaci klempířských prvků a zjednodušení konstrukčních detailů tak, aby některé prvky bylo možné provádět i nekvalifikovanými pracovníky. V některých případech, například u žlabových systémů, je to reálné, jindy je to na úkor estetiky i životnosti – zejména různé lepicí vrstvou opatřené plechy, nahrazující klasická oplechování, například komínů. Kvalifikovaný klempíř je zvyklý pracovat s milimetrovými přesnostmi. V případě aplikace systémových prvků nekvalifikovaným klempířem se sice odstraní potřeba letovat, nýtovat, prostřihovat jednotlivé prvky a podobně, ale mnohdy je výsledek práce žalostný právě z důvodu nepřesnosti zpracování.

Trendem poslední doby je, že se dílenská výroba přesouvá do větších, na vysoké úrovni technologicky vybavených klempířských firem, které poté svojí výrobou zásobují montážní firmy bez zázemí vlastní dílny. Je třeba však upozornit na podezřele nízké ceny prefabrikovaných klempířských prvků od některých dodavatelů, které je zpravidla možné uplatnit jen při použití plechů o menší tloušťce, a to i nižší, než připouští současná platná ČSN.